Sestry Steinovy: muziku nepřeceňujeme

Vyrůstaly v Děčíně, jsou skutečné sestry, Karolina a Lucie. Do roku 1993 působily v různých hudebních formacích. Poté se postupně věnovaly studiím, kariéře, rození dětí (Karolina), pečení buchet a pěstování petunií. První CD Lilie polní vydaly v říjnu 2001 u Indies Records. Následovalo koncertování, matkou se stala také Lucie. V té době vystupovala Karolina v triu Vílí kvil. V březnu 2004 vychází druhé CD Můj tanec (Indies). Úspěšné období, hojně oceňované hudebními kritiky, nedávno doplnilo třetí album. Právě dotočily videoklip, 28. října 2006 bude pravidelný sobotní pořad Noc s Andělem, vysílaný živě na ČT2, věnován Sestrám Steinovým. Více na www.sestrysteinovy.cz.

1. 20. září jste na svém webu oznámily „"Děcko" už je venku - a je opravdu rozkošně růžovoučké!“ Vysvětlíte čtenářům Principu, o jaký porod vlastně šlo?
Karolina: Tím děckem myslíme naši desku "Jen děcko se bojí", daly jsme jí tak nesmyslně dlouhý název, že si ho i samy zkracujeme... Je to naše třetí deska, a při třetím porodu už člověk nemá strach a pěkně si to užije – naše natáčení vypadalo přesně takhle – příjemná nálada, oblíbená hudba, dobré pití a tak... A v tom, že je děťátko pěkně růžovoučké vůbec nekecáme, naše stálá malířka Tereza Říčanová vyrobila velmi růžový obal, jen na něm pobíhá zelená ještěrka.
Lucie: Ta deska obsahuje patnáct písniček a připadá nám docela pestrá – dovolily jsme si zahájit ji a capella broukanou básničkou o myších v kuchyni, ale je tam i punkové varování mužům, aby se raději neženili (to je píseň Svatební) a jako bonus elektronický remix titulní písně. Pozvaly jsme si pár hostů z řad našich oblíbených muzikantů, ale jinak jsme se snažily udržet komorní ráz. Nechce se nám ty písně moc komplikovat.

2. Jak dlouho trvá takové natáčení desky? Utrhnete se docela od rodiny, nebo každý den do studia dojíždíte?
Lucie: Vlastně něco mezi. Nespaly jsme tam, ale psychicky jsme tam ty dva týdny strávily v kuse. Někdy byl docela problém večer doma přeladit na tu “normální“ vlnu.

3. Natočily jste tedy již třetí CD, často koncertujete po celé republice, jak tento život v částečném odloučení snáší vaše skutečné děti, nebojí se doma samy?
Karolina: Naše děcka se nebojí - mají doma tatínky, občas babičky a dědečky... Fakt je, že máme nějakých šest až osm koncertů měsíčně a díky tomu, že nás muzika živí, jsme zbytek času víceméně doma – takže jsme mnohem víc ženy v domácnosti, než umělkyně. Naši bližní jsou tím pádem rádi, když občas zmizíme a mají doma klid...

4. Vrátím se k děčínským počátkům. Nechtěli jste se stát v raném věku spíše žurnalistkami? Prý jste vydávaly rodinný časopis, o čem jste psaly?
Karolina: Ano, jmenoval se Humor a napětí a vydávaly jsme ho tak v době základní školy. Byla tam vždycky detektivka a vtipy opsané z Ohníčku. Jedna z těch detektivek se jmenovala Černá rukavice, to si pamatuju dodnes. Pachatel ji zanechal na místě činu.
Lucie: To si taky pamatuju! Byly k tomu i vynikající ilustrace. Naši ho mají pořád schovaný v kredenci.

5. Jaké byly počátky vašeho muzicírování?
Lucie: Byla to u nás doma taková přirozená součást života, zpívat. Ať už při mytí nádobí nebo na výletech nebo s tátovou kytarou za zimních i letních večerů doma, na chalupě ve Chřibské nebo po hospůdkách. Prošly jsme obě hudebkou, sbor a piáno, které mně vydrželo až do dospělosti, Karla přešla poměrně záhy ke kytaře. A pak začaly různé kapelky, sdružování s kamarády.

6. Nevyhrály jste jeden z ročníků dětské porty?
Karolina: Možná děčínské kolo, nevím. Tenkrát to byla ještě dospělácká Porta a my jsme na ní působily dost exoticky, Lu bylo tak asi 12 let. Jmenovaly jsme se Čamakoko, později jsme kapelu rozšířily asi na šest lidí a přitvrdily.

7. Údajně měla porota problém přijmout fakt, že je autorkou textu sama Karolína…
Karolina: Už si ani nepamatuju, o jakou píseň šlo, kam na ty informace chodíte? Mlhavě si vzpomínám, že se někdo pokoušel mě přimět k přiznání, že to ve skutečnosti píše náš táta.

8. Jméno kapely Čamakoko je indiánského původu?
Karolina: Četla jsem tenkrát knížku od A. V. Friče, protože jsem pěstovala kaktusy a on byl sběratel, jezdil na ně do Jižní Ameriky, a tam se skamarádil s těmi Čamakoky. Líbilo se nám to slovo, a já jsem navíc ty Indiány tenkrát hodně prožívala, četla jsem cestopisy a chtěla žít jako oni... no, bylo mi šestnáct. I když leccos z toho mě uchvacuje i dneska, jsem malinko retardovaná.

9. Vzpomenete si na všechna uskupení, ve kterých jste v Děčíně pěly a hrály?
Lucie: Tak schválně! Suma+1, to byla Karolína s Filipem Macounem a Mílou Suchánkem, pak Čamakoko, to mělo docela dramatický vývoj od tria (ten třetí se několikrát vyměnil) přes duo na Frýdštejnské folkové noci v roce 89 (to byl docela silný zážitek) až k sestavě šestičlenné kapely s basou, bicími a houslemi. No a pak po pár letech Cat pills opět s Filipem M. a Martinem Kolářem, to teda moc dlouho nevydrželo… já pak ještě chvíli na basu s Honzou Bandaskou v Černym Pepru (přišel za mnou, že potřebuje basačku, která bude hrát v tílečku a plivat do hlediště, a to se mi moc líbilo… no, nakonec mě ty basové linky natolik chytly, že mi víceméně zůstaly dodnes). (ale do hlediště už neplive, pozn. Karoliny) No a pak ty pěvecké sbory, obě Pomněnky, pak sbor na gymplu, já pak ještě ve sboru děčínské filharmonie, jak jsme s oblibou říkaly Symfonickému orchestru města Děčína.

10. Máte ještě čas na zdejší kamarády, jak často se do Děčína vracíte?
Lucie: Snažíme se vracet, jak to jen jde. Vztahy s kamarády vykrystalizovaly… zbyli ti nejbližší. Často ale při našich cestách vzpomínáme na všechny ty dávné děčínské akce a dost se tomu nachechtáme. Myslím, že to budou dobré historky pro vnoučata.

11. Co se ve vašich životech přihodilo, že jste své nové domovy vybudovaly mimo Děčín?
Lucie: No, potkaly jsme během studií pražské kluky a nepodařilo se nám je přimět k odchodu do Děčína. Ale sníme si o tom, že se sem jednou vrátíme! Vracíme se taky každoročně v létě do okolí Děčína, Kyjov, Doubice, Chřibská, Jetřichovice, to jsou naše zamilovaná místa.

12. Občas vám někdo zřejmě nerozumí a řadí vás k feministkám…
Karolina: Chacha! Některé muže milujeme, a někteří nám příšerně lezou na nervy. Je hloupé říkat něco o "všech mužích", nebo "všech ženách", ať v dobrém nebo špatném, nejsme přece sádrové odlitky. Právě proto bych nikdy nemohla být feministka, ani maskulinistka. Jsem ženská, to mi vyhovuje, a mám ráda chlapy poctivé a odvážné.
Lucie: Myslím, že s jistou dávkou nadsázky se dá říct, že na nervy nám lezou právě ti, kteří v nás vidí ty agresivní feministky. Tuhle o nás někdo napsal, že jsme roztomilé jezinky, taková charakteristika se nám líbí podstatně víc. (smích)

13. Potřebujete mít doma vzorně naklizeno, nebo zvládáte tolerovat chuchvalce prachu motající se po podlaze? (neoblažují vás nakonec?)
Karolina: Bydlím ve starém venkovském domě, kdybych byla pedant, už bych tam dávno nebyla... Mám ráda, když je útulno – kytky, polštářky, ovoce na míse. Kliky ale neleštím a prach utírám jen do výšky svých očí.
Lucie: Já bydlím ve starém pražském domě a mám to velice podobně. Mít naklizeno je hezká věc, ale… ty chuchvalce mají taky něco do sebe, no ne?

14. Jako děti jste si doma po večerech zpívávaly s rodiči. Pokračujete v tom i nyní se svými ratolestmi, nebo už je jiná doba?
Lucie: Je samozřejmě trochu jiná doba, děti přitahují počítače atd., ale lásku k hudbě se v nich snažíme pěstovat. Uvidíme, jak se to uchytí.

15. Z některých vašich textů mám dojem, že vypovídají o hledání vztahu ke křesťanskému Bohu…
Karolina: Ano. Hledání. Bojím se, že je to celoživotní zápas – o víru, o to, jestli je to vůbec pravda. S láskou vzpomínám na dobu, kdy jsem si byla jistá, ale ta už je pryč.

16. Jste stále více populární a uznávané, nevím o jediné negativní kritice v médiích, tak nějak si mnoho lidí představuje úspěšnou dráhu umělce. Neminou vás jistě oprávněné pocity euforie, ovšem nepřepadne vás občas mezi nimi také strach?
Karolina: No jasně. Ale o muziku se nebojím, myslím že k ní obě máme trochu fatalistický vztah – Pánbu dal, Pánbu vzal. Užíváme si, že to teď funguje, a vůbec nepočítáme s tím, že to bude fungovat věčně. Muziku nepřeceňujeme. Důležitější je žít dobře se svými nejbližšími, dělat život pěkný sobě i jim – pokud se něčeho bojím, tak že něco v téhle oblasti zvořu...

Díky za rozhovor.