Sestry Steinovy: Řezat do písniček nás baví!
(malinko vysmátý rozhovor po plzeňském koncertě, festival Na ulici, srpen 2004)
Když v plzeňském Zach’s Pubu vystupovala 19. srpna písničkářská dvojice Sestry Steinovy, začínalo kolem půl deváté pršet. Mnozí, schovávaje se pod pláštěnkami a deštníky, se usmáli. Na náměstí tou dobou začínal své vystoupení Žalman a ten pokaždé přinese nějakou tu kapku. Sestry Steinovy to nerozhodilo. Zařadily aktuální píseň Krupobití. Rytmicky se pohybovaly po pódiu vpřed a vzad, řezaly to do kytar a z brček upíjely pomerančový džus. Když uváděly písničky jako například Advent, suverénně tvrdily, že jsou „fakt křesťanská kapela“. Publikum se tomu nevěřícně smálo. Těžko si šlo spojit texty s tvrzením Steinovek: „Poslal jsi mi advent.../Sousedka meje už třetí okno/Snad našla Ježíše v lavóru s Jarem/Houpu se v křesle jsem žena líná/Na našem okně bydlí s náma špína/Je na mě milá přece bych jí saponátem nezabila“. Plzeňáci v nich možná viděli veselé, ale rebelské rockerky. Odměnili je spontánním potleskem. „Krvelačné publikum, krvelačné“, reagovaly na to Sestry, pocházející z Děčína. „Tady všichni tleskaj jako ve Wembley,“ komentovaly pozornost návštěvníků, ale nenechaly je vydechnout. „Hobluj!“ povzbuzovaly se navzájem a za ostrého řinkotu strun zazpívaly svůj hit V pořádku, ale i lidovku Když jsem byla panenků. Zanechaly zmatek v hlavách některých přihlížejících. Kdo vlastně ty dvě dámy jsou?
Sestry Steinovy – to jsou vaše rodná jména, že?
Karolina: My jsme se rodně jmenovaly Steinhauserovy. To je ale tak strašně dlouhý, že to nikdo neuměl vyslovit. Raději jsme si to umělecky zkrátily na Steinovy. V současosti se já jmenuji Kamberská a moje sestra zatím pořád Steinhauserová.
Jak dlouho spolu hrajete?
Lucie: Dvacet sedm let.
Karolina: Jo, od narození mojí sestry.
A lezete si někdy na nervy?
Karolina: Lezeme (smích).
Lucie: Teď momentálně jsme v dobré fázi.
Karolina: My to máme po etapách. Tak teď je to dobrá etapa, jenom se děsíme, až zase přijde ta špatná. Ale třeba už ne.
Na jakých CD si vás můžeme poslechnout?
Karolina: V roce 2001 nám vyšla Lilie polní a letos na jaře Můj tanec.
Lucie: Producentem téhle naší nové desky byl Michal Němec z Jablkoně. Byl s náma ve studiu a přicházel s různejma nápadama jak to okořenit. Michal je nám strašně sympatickej jako osoba, měli jsme od začátku dojem, že by to mohl cejtit jako my, proto jsme ho oslovily. On už nás slyšel někde předtím a říkal, že se mu to líbilo, takže s náma do toho půjde.
Jakým způsobem se dělíte o autorství písniček a kytarové party?
Karolina: Já skládám texty, takovou tu základní melodii a tu svojí kytaru a pak se sejdeme, otevřeme si lahev a když už jsme trochu piclý, tak začneme dělat tu hudbu (smích).
Lucie: Někdy jsme i střízlivý.
Karolina: No, a to je pak na nic (smích).
Lucie: S těma kytarama to je tak, že sestra hraje většinou beglajty a případně vydrnkávačky, já spíš do toho hraju basový linky a nějaký takový vyhrávky.
Kde jste se vůbec naučily hrát tak pěkně na kytary?
Obě se smíchem: Proč ta ironie?
Karolina: My jsme samoučky, obě dvě. Nemáme pocit, že bysme hrály nějak hezky. Hrozně do toho řežeme, protože cítíme, že ty písníčky si vyžadují, abychom do nich řezaly. Máme spíše rockový cítění, tak do nich řežeme takovým rockovým způsobem. To je to, co nás baví. Pak tam občas dáváme takový ty vydrnkávky, když to potřebuje nějaká tišší pasáž, ale nejvíc nás baví, když do toho můžeme pořádně říznout (smích)!
Leckomu přijdete jako rebelky. Jak na sebe pohlížíte vy samy?
Karolina: My jsme takový spíš konzervativní dámy. Nám se samozřejmě líbí, že nás někdo označuje za rebelky, protože to znamená, že nejsme zas tak konzervativní dámy, jak si o sobě ve skutečnosti myslíme. No, spíš jsme asi ty dámy (smích).
Lucie: Dokud se to o nás nezačlo psát, tak nás to ani nenapadlo, že bychom byly rebelky!
Dá se nějak shrnout, o čem jsou vaše texty?
Karolina: Asi o našem životě. Obecně řečeno. Ale hrozně špatně se na to odpovídá podrobněji, i když nám tu otázku často kladou. Ale náš osobní život se do těch písniček promítá stoprocentně! Pak čerpáme inspiraci také v lidových textech. Já bydlím na venkově, takže to mám všecko hodně spojené s přírodou. Není to ta nejpodstatnější inspirace, ale ovlivní to také hodně.
Jsou pro posluchače texty srozumitelné?
Obě: Ne. Doufáme, že ne (smích).
Co byste vzkázaly těm, co se vás snaží zaškatulkovat do nějakého žánru?
Karolina: No ať se snaží! Nás baví to sledovat.
Dbáte na svou image? Vtipkovaly jste, že se po přestávce hodíte na blond a prý někomu dokonce připomínáte Tatu.
Lucie: No, už několik desítek let se barvíme načerno, abysme působily čarodějnicky (smích). Ne, to je legrace. Moje sestra dbá na image. Vždycky mě nutí, co si mám vzít na sebe a když se pohádáme, tak buď to vyhraje ona nebo já. Říká, nenos tohle, nos támhleto a já se jako mladší musím podřídit. Takže dbáme na image (smích).
Karolina: Nene, to kecá.
Máte nějakou oblíbenou hudbu?
Karolina: Oblíbených kapel máme hodně, ale jsou s náma většinou úplně nesrovnatelný, takže přímo naše vzory to nejsou. Z těch cizích posloucháme nejvíc Stouny a máme rády také Madonnu.
Lucie: Z našich nás nejvíc oslovily Gulo čar, takže když jedeme v autě někam na koncert, tak s náma jede Gulo čar do kolečka.
Nepomýšlíte na spolupráci s jinými hudebními tělesy, k někomu se třeba přidat?
Karolina: Nás to takhle baví hrát ve dvou, to je taková pohoda, no. Občas na to pomejšlíme, ale jen tak platonicky. Třeba v budoucnosti jo.
Lucie: Spíš nás baví si někoho pozvat jako hosta na koncert nebo spojit koncert ještě s nějakou jinou kapelou.
Karolina: My když takhle s někym hrajeme, tak stejně nakonec vždycky dojdeme k tomu, že nejlepší je to, když hrajeme jenom my dvě.
Kecal s námi a pak to sepsal: Vladimír Průcha