Sestry Steinovy
Učesané neučesané

(Článek Jaroslava Švelcha vyšel v Rock a popu, v listopadovém čísle 2006.)

„Jeden předsudek je, že hrajeme folk. Další, že jsme zuřivý feministky,“ říká ta starší sestra. Je na čase vyvrátit mýty. Sestry právě vydaly třetí album Jen děcko se bojí, plné radostně zlověstných písní s punkovým nábojem. Takže v deset ráno.

Rockeři mají ještě noc, Sestry jsou připravené. Sedíme ve vinohradské kavárně – na zahrádce bez zahrádky, takže na ulici. Usmívají se, ale ne tím věčně pozitivním blahosklonným způsobem. Hovoří jasně a břitce.
„Když jsme to se ségrou dávaly dohromady, říkala jsem jí: Nemysli si, že s tebou budu jezdit na nějaký kotlíkářský festivaly. A první dva roky jsme jezdily jenom po nich, a dost jsme si to užívaly,“ vypráví Lucie. Prošly i rockovými kapelami. Dnes ale jezdí jenom se španělkami, po koncertě je sbalí na záda a nasednou do fabie. Jak říká Karolína: „Dřív jsme hrávaly v kapelách. Ale naše písničky jsou do velký míry postavený na textech. Když ti do toho pak na koncertech řežou bubny, texty nejsou slyšet. Navíc máme slabý hlásky na to, abychom to mohly ukřičet. Ani nemáme punkový ksichty...“ „To trochu jo!“ oponuje Lucie, „ale někdy je problém nazvučit se i ve dvou.“
Vzpomenu si na koncert, na kterém měla Karolína tričko Bad Religion a nepředloženě se ptám na zahraniční hudební oblíbence. Dozvím se, že „my se o tu muziku ani moc nezajímáme. Jsme rády, že si jakž takž poradíme se svým vlastním životem a víc se nám do tý hlavy nevejde.“ No jistě, mají předpoklady být originální. Padne jméno Madonny. „To je naše láska od dětství,“ dodává Lucie a upije zázvorového čaje, „kamarádi si nás za to dobírali, že to je antiintelektuální póza a že předstíráme, že se nám líbí, abychom je naštvaly.“

Před několika dny se vrátily z turné po Čechách a Moravě, dnes bude Lucie slavit narozeniny své holčičky („budu muset zlikvidovat vrstvu prachu!“), pak přijdou další koncerty, rozhovory pro rozhlas a televize („nejsme slavný, ale trochu známější už jsme“) a 7. listopadu křest nové desky. „Obě jsme na volné nožce. Kombinujeme ženy v domácnosti s umělkyněmi,“ říká Lucie. Narodily se v Děčíně, kde to „bylo do lesa pět minut.“ I teď vypadají, jako kdyby byly vypravené na procházku po louce, a jejich písničky jsou spíš přírodní než městské.
Karolína mluví víc, ale každou druhou odpověď zakončí tázavým pohledem adresovaným sestře. Obě kouří tenké cigarety z jedné krabičky a snaží se na všem shodnout: „Trávíme spolu hodně času, viď? Řekneme si o sobě úplně všechno, že jo? Takže se známe do morku kostí. Už se ani nemusíme navštěvovat. Pak jsme rády, že máme každá svůj sólo život.“
Nové album si produkovaly sestry samy podle svého vlastního gusta; je syrovější a drsnější než Můj tanec, vyšperkovaný Michalem Němcem z Jablkoně. Do steinovských „plovoucích rytmů“ se nakonec trefil i hostující bubeník David Landštof z kapel Lenky Dusilové a Anety Langerové. „Všichni ho varovali,“ vypráví Karolína, „Martin Ledvina mu říkal: Vždyť tě zabijou, to jsou takový čarodějnice! Byl překvapenej, že jsme mu nic neudělaly. Dokonce jsme byly milý.“

Bavíme se o textech. „Některý chlapi nás kvůli nim nesnášejí, ale to jsou většinou takoví ti machové, co si myslí, že ženy mají bejt tichý a nevyjadřovat se, takže to je vzájemný - my je taky nesnášíme!" směje se starší ze sester. "Mnohem víc chlapů těm textům ale rozumí, aspoň podle ohlasů, který máme.“ Podle Karolíny mají písničky hlubší smysl, než je feministická výpověď o svobodě ženy. Na nové desce jsou hned dva texty o rozchodu. „Tak tudy jsme šli lásko / byla to krajina šera / a na prsou jak hada / hřáli jsme placatku rumu,“ zpívá se v písni Krajina šera. „Někdy mě štve, že si lidi ty texty otrocky aplikujou na naše životy a myslí si, že to tak chodí u nás doma,“ směje se Karolína.
Naopak. „Nám se v podstatě nic špatnýho neděje. Vlastně jsme se ani s nikým nerozešly a žijeme v harmonických vztazích. Jenže člověk o tom přemýšlí a snaží si ty myšlenky formulovat. Ztrácejí pak tu hrozivou tajuplnost. Nevyjádřený myšlenky jsou nebezpečnější. Možná právě kvůli tomu, že nad tím přemýšlíme a ty písničky píšeme, nám zatím všechno drží pohromadě.“
Přesto je „děcko“ podbarvené strachem z ubíhajícího času. „Nějakej smutek tam asi je. Jedna kamarádka mi ale psala, že jí to pomáhá a že už se stárnutí nebojí.“ A tak přišel čas zeptat se, co to je za místo, kam se odvážím, jestli náhodou nebudu děcko. „To svoje neprozradím! Ale jestli má mít život nějakou cenu, tak se na ně každej na to svý nakonec prodere.“