Kinder, Küche, Kirche and Liebe

(rozhovor pro Sedmou generaci č. 2/2007 s námi vedlaVendula Tomková)

Působí jako rebelky, samy sebe však mají za konzervativní dámy. Dvojice svérázných sester Lucie Steinhauserové a Karoliny Kamberské vystupuje od přelomu tisíciletí pod názvem Sestry Steinovy. Vydaly již tři alba. Pocházejí z Děčína, z muzikálně založené rodiny, a hudbě se věnují již od dětství. O čtyři a půl roku starší Karolina studovala politologii, poté pracovala v časopisech a rádiu. Díky své lásce k přírodě a potřebě životního prostoru se přestěhovala i s manželem a dětmi z Prahy na venkov, kde žije dodnes. Lucie pracovala za oceánem, poté v Praze v mezinárodní školce a následně se věnovala muzikálně dramatickým aktivitám s dětmi a kurzům angličtiny pro dospělé. Dnes svou pozornost obě směřují výhradně k hudbě a rodině. Jejich hudební cestička vedla od folku přes bigbít a rock až k dnešnímu těžce zařaditelnému žánru, v němž je hudba podřízena textu. Texty, jejichž výhradní autorkou je Karolina Kamberská, balancují na hraně písně a básně. Někdy se v nich až syrově míchá radost a bolest, hořkost s ostrou ironií, vzdorem, vtipem, provokací i nadhledem, jenž přináší naději. Hudba vychází z tradic českého folkloru, zvuk není elektronicky upravován, zůstává autentický a jednoduchý.

Vydaly jste tři alba....kterého z nich si nejvíce vážíte? Které je vám nejbližší?

L: To se takhle nedá říct, to je třeba jako kdyby trojnásobná matka měla říct, které ze svých dětí má nejradši, vždyť to jsou takový naše dětičky! Za každym z nich si stojíme, a za každým trochu jinak. Lilie polní byla první, jsou na ní písničky z dlouhého časového období, které máme hodně rády, ale zase s ní nejsme úplně spokojené po té hudební nebo spíše technické stránce, natáčela se celkem v běhu, není z ní podle mě cítit uvolněnost. Můj tanec je živější, s více hosty atd., ale nejvíc teď máme v hlavě Jen děcko se bojí.
K: To je novinka, takže máme ještě v čerstvý paměti nahrávání, který nás strašně bavilo a užily jsme si moc srandy i tvůrčího vzrušení, navíc nám teď vychází spousta krásnejch recenzí, takže se i dmeme pýchou. Která předchází pád, takže do budoucna už nic neplánujeme...

Na kytary jste se prý učily hrát samy. Která z vás se poprvé chopila kytary? Jak to začalo?

L: Karolina má náskok. Myslim, že to začalo tak, že ji nebavilo hrát na piáno, ne? No a náš táta hrával na kytaru po hospůdkách, takže to nějak vyplynulo samo… naučil ji první akordy, který ale záhy opustila a začala vytvářet kytarový „pakordy“, jak je trefně pojmenoval Michal Němec z Jablkoně. Já jsem se celkem dlouho držela klavíru, na ten jsem i hrála v několika z našich dřívějších kapel. Ke kytaře a base jsem se vlastně dostala až na gymplu.

Styl vaší hudby je těžko pojmenovatelný, někteří jej nazývají akustickým punkem, jiní punkfolkem, jiní folkrockem... Jak byste jej nazvaly vy samy?

K: My samy tohle naštěstí nemusíme řešit, takže se z podobných otázek obvykle nějak vykrucujeme. Ale nedávno nám jeden posluchač vymyslel škatulku "forcefolk". Vysvětlení bylo velmi přesné a logické, ale moc dlouhé na to abych si ho byť jen byla schopná zapamatovat... Ale každopádně hrajeme forcefolk.

Karolíno, vaše texty jsou často plné hořkosti, bolesti a vzdoru. Sama jste kdesi řekla, že nejtěžší je psát básně o “tom hezkém”, jsou ve vaší sbírce také básně “o tom hezkém”?

K: O "tom hezkém"? Já bych to takhle nedělila... zdá se mi že všechno na světě je mix toho dobrýho a špatnýho. Uvedu příklady: je úplně úžasný mít rodinu, děti, takovej život je veselej a naplněnej – ale kdo z nás se vyhne zbytečnejm hádkám, když se chlap instinktivně ušklíbne že jsem zase zapomněla koupit chleba, přičemž ho klidně mohl koupit taky on? Je úžasný mít domeček na venkově, stromy za oknem, ticho, kopce, zahradu – ale kdo má třikrát denně uklízet ten popel a bláto z podlahy, aby v domečku bylo příjemně...? Je skvělý dělat práci, která tě baví, třeba muziku, ale patřej k tomu i depky, když se ti chvíli nedaří, ale až moc ti na tom záleží... Chci ve svejch písních zachytit právě tohle - to jak je ve všem namíchaná radost s bolestí. Připadá mi, že tohle je pravda.

Natočily jste ke své písni Jen děcko se bojí, jejíž název je i názvem vašeho posledního alba, klip. Jdete v něm společně na jakousi bláznivou procházku, ověšeny kufříky, které ukrývají bomby, jež necháváte na různých místech vašich zastavení... Co to znamená?

K: Ta písnička je o tom, že člověk má umět překročit hranici, když cítí že je to nutný. Nebát se do toho říznout, nezůstávat v zahnívání, najít odvahu ke skoku. Protože čas, kterej tady máme vyčleněnej, uteče strašně rychle, a škoda potom litovat promarněnýho života. Ten nápad s kufříkama a bombama vymyslel režisér toho klipu Aleš Suk, když se doma tou písničkou proposlouchával. Já myslim že tomu rozumí stejně jako my.

Máte nějaký hudební, básnický nebo jiný vzor?

K: No jasně, spousta lidí mě inspiruje – ale stejně nakonec člověk skončí sám u sebe, protože to prostě jinak neumí, že... V muzice nás asi nejvíc ovlivnili před spoustou let Psí vojáci, dneska mě nejvíc ze všeho bavěj některý desky od současný Madonny, miluju některý její texty. Taky texty od Micka Jaggera z desky Bridges to Babylon, třeba Saint of Me, nic lepšího o víře asi neznám. Líbí se mi, když tyhle úspěšný lidi stárnou, jak odhoděj masky a najednou řikaj pravdu a je to síla. Mojí básnickou stálicí je Reynek, ale v týhle oblasti objevuju pořád nový věci a stydím se, že jsem je neznala dřív. Nedávno mě třeba dostala Jarmila Hannah Čermáková. No, ale hlavně mám spoustu životních vzorů, vidim kolem sebe tolik úžasnejch ženskejch, a to mě dost motivuje – chtěla bych bejt taky taková...

Na svých cestách za koncertními vystoupeními prý posloucháte muziku různých interpretů. Máte nějakou svou posluchačskou novinku?

L: No, úplně žhavou novinku asi ne, ale mezi objevy poslední doby patří Brazilka Cassia Eller, konkrétně deska Acústico a pak Eddie Brickel a její Shooting Rubberbands at the Stars, to je taky moc dobrý. No a Madonnu jsme už přiznaly, od ní posloucháme dokolečka Američan Life a teď živák I´m Going to Tell You a Secret. Z české scény asi nejvíc Traband a Gulo čar.

Jaký máte vztah k popularitě a slávě?

L: Vztah k popularitě a slávě? Vzhledem k tomu, že muzika je naším zdrojem obživy, tak samozřejmě kladný! Čím jsme slavnější, tím víc lidí chodí na koncerty a kupuje si cédéčka a my tim pádem nemusíme chodit ještě do práce a nemít už čas na rodinu atd. Ocenění je pro nás přízeň publika i kritiky a třeba i to, že se na pódiích potkáváme s našima idolama z mládí. Skvělý ocenění je, že existujou lidi, pro který je to, co děláme, důležitý v jejich životě. To zní děsně frázovitě, nicméně když vám někdo napíše, že mu vaše hudba pomáhá třeba v nějaký těžký životní situaci, tak si řeknete: jo, tak tohle má smysl.

V tisku vás tu a tam označí za feministky, vy to však odmítáte... Na podzim jste se zúčastnily v Praze Mezinárodního víkendu žen. Co to pro vás znamenalo? Mělo to nějaký symbolický význam?

K: Víkend žen absolvujeme pravidelně už několik let, je to totiž skvělej festival s perfektní dramaturgií, kterou navíc dělá náš manažer Romek, takže tam máme protekci... Co to pro nás znamená? Je to akce, na kterou se vždycky těšíme i jako divačky. Zajímavejch muzikantek je u nás v poslední době spousta. Už jsme se bavily o tom, že nás až na obzvlášť charismatické výjimky ani moc nebaví poslouchat chlapy, je to zvláštní. Ráda bych si myslela, že ženský jsou od přírody okrášlovatelky a chlapi stavitelé, ale dobře vim že každý takový zevšeobecňování je úplně vedle. Život je mnohem pestřejší.

Máte v plánu hrát v i zahraničí?

K: V cizině hrajeme náhodně, když nás někdo někam pozve. Bereme to jako výlet. Ale rozhodně nemáme v úmyslu nějak "prorazit" do ciziny – už jen proto, že tady v Čechách máme rodiny, takže je každá delší cesta vykoupená spoustou organizačních potíží. Tulačky s kytarou na zádech z nás hned tak nebudou, snad v důchodu...

Lucie, vy se věnujete hudebním a dramatickým projektům s dětmi. O co konkrétně jde a jaký smysl má pro vás a pro děti tato činnost?

L: Jde nebo spíš šlo (momentálně se tomu nevěnuju, protože mi na to nezbývá potřebná energie) o hudební a divadelní hrátky s dětmi v různých zařízeních. Společné zpívání, tancování a blbnutí, objevování rytmu, melodie, neverbální komunikace. To je taková radostná činnost, která ale vyžaduje plné nasazení, které poslední dobou spotřebovávám jinde.

Karolíno, vy jste se z Prahy odstěhovala na venkov. Dalo by se říci, že jste prchla? Jaký máte vztah k městskému životu?

K: Prchla? Ne, to se říct nedá, tahle formulace mi i trochu leze na nervy. Připadá mi, že je tam mezi řádky pocit, že žít ve městě je "normální" a žít na venkově je "útěk z města". Už jsem to slyšela mockrát, ale realita je jiná. Já mám ráda atmosféru města, třeba město v noci, to je nádhera. Ale pro mě to není k životu, potřebuju klid, vzduch, hodně prostoru, mám ráda i tu atmosféru – nízký domky, zahrady, sady, támhle lípa, támhle traktor a teď sem zavanul hnůj... Je to pro mě ideální prostor k životu. A protože to můj muž má stejně, odstěhovali jsme se z Prahy jak nejdřív to šlo, ještě se dvěma batolátkama v kočárech.

Jistě máte zahrádku...co pěstujete?

K: Mám obvykle mnohem větší pěstitelské plány, než se mi pak povede realizovat. Zaprvé jsem líná, a za druhé nešikovná. Můj ideál je krásná přírodní zahrada, kde bude na divokejch permakulturních záhonech přes sebe bujet biozelenina, chránit jí budou všechny možný bylinky, v jedlejch keřích a stromech budou hnízdit ptáci a vyzobávat hmyzáky, a já budu jen chodit sázet a sklízet... Realita je taková, že mi vzejde polovina z toho, co vyseju, zakrní polovina z toho, co zasadím, a z toho polovinu sežerou slimáci. Takže to, co zbude, nějak ze všech sil dopiplám... Nic moc. Ale nevzdávám se.
Jinak máme úžasnej ovocnej sad, a protože ovoce se rodí v podstatě nezávisle na mých zahradnických schopnostech, míváme ho dostatek.

Jste obě katolického vyznání...jak se to slučuje s vaší tak trochu čarodějnickou image?

L: No, čarodějky z nás dělaj spíš ostatní … a nám se to samozřejmě líbí, který ženský by něco takovýho nelichotilo? Časy svaté inkvizice jsou už pryč, takže si s tim nelámeme hlavu.

Samy sebe nazýváte konzervativními dámami. Co podle vás dnes znamená “být konzervativní”?

K: Děláme si z toho trochu legraci, samozřejmě. Ale jinak to chápeme v tom nejprostším smyslu slova, zkrátka máme rády tradiční způsob života. Kinder, küche, kirche. (smích)

Jaký máte pocit ze současného globálně společenského dění ve vztahu k Zemi?

K: Doufáme, že příroda je nakonec stejně silnější než člověk. Takže mírný optimismus.

Posloucháte svou intuici?

K: Zásadně. Bohužel ve většině případů mi radí úplně špatně, takže se v posledních letech snažím poslouchat spíš selský rozum. To funguje mnohem líp.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

K: Kinder, küche, kirche.
L: Und Liebe!